Deník z Turecka

Zápisky účastníků výpravy – září 1999

Autor „1“ píše:

Ve středu dopoledne chvíli po té, co jsme s Radkem osaměli v Brně na hlavním nádraží si dáváme batohy na záda a suneme se na třetí nástupiště. Tady asi jako příprava na orient zjišťujeme skutečnost, že vlak má 5 min. zpoždění na odjezdu a 10min na příjezdu. To znamená, že má odjet o minutu dřív než přijet, to teda bude kotel. No ale přijíždí, nasedáme a jedeme do Bratislavy. Dál nemáme lístky, respektive máme lístky přes Maďarsko a Rumunsko, ale jak z Bratislavy na hranice se uvidí. V Bratislavě bez problémů kupujeme levné lístky do „Rajka hranica“ a ve vlaku se dozvíme, že jsme měli mít jiné, prý mnohem dražší. Nicméně je uznáno, že to není naše chyba a můžeme pokračovat za původní cenu, ale lístky jsou nám odebrány. Přejíždíme do Maďarska a moje obavy ohledně znalostí maďarských průvodčích, co se týče našich lístků „Euro Domino“ se ukazují jako liché. Vše klape. I v Budapešti, kde dokoupíme místenky do Bukurešti. Výměna marek je trochu zmatená, ale snad jsme se nenechali moc obrat, ale to už je stejně jedno. Noční vlak „Euronight“ v Maďarsku nestaví a lehce se plní až v Rumunsku. Před tím absolvujeme hranice. Vše je dobré, Radek omlouvá svůj rozmočený pas a policista s chápavým „ voda, voda“ přikyvuje. Trochu nás vyplašil celník důkladnou prohlídkou v kupé, ale batohy vynechal a než nám dojde, že chtěl vekslovat, tak zmizí. V Aradu přisedne pár středních let, v noci pak vystoupí a my jedeme téměř až do Bukurešť- Nord sami. Na nádraží otravují taxikáři a „ agenti“ pochybných „cestovek“. Pracně a po několika hádkách jim unikáme do buňky seriózně se tvářící společností „Toros“. Za 20 USD/ osoba kupujeme lístky do İstambulu, necháváme v buňce-čekárně batohy, po upozornění personálu bereme s sebou z batohů peníze, a jdeme na prohlídku Bukurešti. Chodíme napřed ruinami a skládkami až najdeme hezkou část s kostely, muzei a ambasádami. Studujeme samopalníky hlídanou Iránskou a Syrskou ambasádu. Najdeme i Lybijskou a Alžírskou. Pak ještě chvíli bloudíme a když přicházíme k čekárně ,začne pršet. Prší i teď. Sedíme tu, pojedli jsme na novinách na stole, teď na něm spí místňák. Čekáme, až přestane pršet, že půjdeme nabrat vodu. Zítra v İstambulu nebude. Zatím je čas. Je čtvrtek 2. 9. 12:41 hod. a jede nám to před čtvrtou. Tak tu chvíli budu pozorovat místňáky a pak snad přestane pršet a vůbec. No a dál se uvidí, snad to bude dobré, ale to zas až příště.

2.9. Bukurešť 14:00 čekárna fy TOROS

--------------------------------------------------

Autor „2“ píše:

Další cesta uběhla celkem v pohodě až do İstambulu, měla pouze několik „ ale“. Krátce po třetí hodině byl přistaven autobus. Jak prohlásil Jura: „ Jedno z mála vozidel, která jsou uvnitř ještě rezatější než zvenku.“ Firma MAN tímto výrobkem překonala sama sebe, protože tento „ bus“ měl být evidentně už několik let po smrti. Nicméně nám bylo řečeno, že tím autobusem pojedeme jen na nádraží, kde si přestoupíme. Stav chudáka MANa ohodnotil onen člověk – This bus is not good for Europe. Po mírných problémech s odbržděním jsme vyrazili do víru bukurešťských ulic. Ochotný Rumun ze Şatu-Mare nám vyprávěl o jednotlivých pozoruhodnostech města, které jsme míjeli a tak vyšlo najevo, že námi objevený Ceauceskův palác nebyl Ceauceskův palác. Rozhovor často váznul a nemohla za to jen oboustranná neznalost angličtiny, ale také dost neutěšený stav městských ulic a z toho vyplývající neposednost a často až divokost chování autobusu. Po strastiplné cestě, při které se navíc ještě ukázalo, že karoserie autobusu už není ani „water resistant“ jsme dorazili na autobusák.

Briskně jsme byli posláni do „mašiny 3“ a záhy jsme vyrazili. Dokonce jako první. To bylo poprvé a taky naposled, kdy jsme si libovali nad rychlostí postupu. Vše se začalo hatit na rumunské hranici, kde laškovný rumunský policista schoval pas našeho řidiče a odmítal ho vydat. Personál společnosti TOROS zvolil ze dvou metod řešení problému (úplatek nebo trpělivost) tu druhou. A tak jsme čekali. Asi po hodině čekání jsme pokračovali v jízdě. Bohužel jenom na bulharskou celnici, kde se vedení našeho autobusu definitivně rozpadlo. Řidič autobusu odešel telefonovat a už se nevrátil, zbylý personál se bavil pouštěním kazet rumunské hudby (vesměs hrozné) a cestující se jali pokuřovat. Poté co jsme se ve vzniklém „ozónu“ všichni málem udusili, konečně někteří pochopili, že takhle to nejde a šli kouřit ven. Kupodivu i kuřák potřebuje ke kouření čistý vzduch.

Po dalších dvou hodinách trpělivého čekání mi povolily nervy a začal jsem zjišťovat co se děje. Vstřícný mladý Turek hovořící anglicky na mou otázku co je za problém odpověděl: „nobody knows, ask the driver.“ K čemuž dodal, že řidiče od té doby co šel telefonovat nikdo neviděl. Turkovi to však zjevně nevadilo, vesele konverzoval se svojí slečnou a vypadal náramně spokojeně. Můj obdobný dotaz na personál autobusu mi přinesl jedinou novou informaci – že angličtinu ani jiný civilizovaný jazyk neovládají. Nicméně ve 22:30 se stal zázrak, řidič se objevil a bez vysvětlení se pokračovalo dál. Zbytek cesty do İstambulu proběhl bez problému, víza stály jen tolik co měly, a v půl devátý jsme byli v cíli. Hned jsme se nechali sbalit nějakým Turkem co nabízel ubytování za 4$ a bez smlouvání jsme se nastěhovali. Jedním z důvodů byla i vidina blízké toalety.

Odpoledne vyplnily výlety do města, jídlo, spaní a hygiena. Nic zvláštního se nepřihodilo, snad jenom známky do Čech byli nějak drahý. Jo taky se rozhodlo – Gruzie nebude, zítra ráno jedem do Erzurumu.

İstambul 3.9. 22hod. hostel GALATA

---------------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

No ale zítra ráno se děly jiné věci. Vstali jsme brzy a v sedm vyrazili do přístavu. Tam bylo téměř mrtvo, ale záhy se vše začalo rozbíhat, a tak jsme se dočkali i lodě do Asie. Na asijském nádraží bylo vše jak má být, ale pokladní nám sdělila, že vlak nejede v 9: 00, ale ve 23:00. Tato drobná změna nás zaskočila, tak jsme si sedli na schody před nádraží a pozorovali místy až zběsilý provoz v úžině Bospor, snídali a přemýšleli, co dál. Asi po dvou hodinách jsme se zvedli a šli do asijského přístavu hledat zábavu. Ta se brzy našla a jmenovala se výlet úžinou na její severní konec a zpět. Stála právě milion na osobu a to není mnoho za půl dne snad zábavy. Loď byla super, nabídka baru klasická past na turisty, poté co mně naštval čaj za 250000,- (tedy 1/4 ceny „ zájezdu“) jsme vyhlásili ignoraci dalších nabízených služeb a jen se vezli. Pozorování lodního provozu úžinou bylo skvělé, zejména řecký tanker byl dost dobrý. (Vzhledem k jeho šířce to totiž vypadalo, že ho naše lodička bude muset objet po břehu.) Po spoustě zastávek, jak v Evropě tak v Asii jsme dospěli na konec do vesnice plné hospůdek a rybích specialit za speciální ceny. Na to jsme kašlali a vyrazili dobývat pevnost na nedalekém kopci. Na to, že ji už nikdo aspoň 500 let nepoužívá se dost bránila a řádně jsme se zapotili, než jsme pronikli na hlavní nádvoří. Tam jsme zjistili, že se tu nachází pouze byzantské, tedy křesťanské symboly a tedy, že Turci na tuto pevnůstku při vjezdu do Bosporu kašlali vždy. Ne tak turisti, kterých tu byla spousta. A taky stádo ovcí, jehož pasák se nám od srdce vysmál, jak se pachtíme nahoru s těžkými batohy, on že má batoh lehký a je v pohodě, šel totiž z kopce. Dále byly nahoře krávy a krásný výhled do Černého moře. Radek fotil lodě vyplouvající z Bosporu na sever a já jen tak chytal lelky. A pak zase dolů, loď, dvě další zastávky a návrat před 19:00 na nádraží „Haydarpaşa“ . Za zmínku z lodní výpravy stojí ještě oba mosty přes Bospor. Jsou to úžasná díla a ani se nechce věřit, že první a hezčí ze zavěšených konstrukcí je přes 25 let.

Na nádraží jsme koupili lístky za hodně nízkou cenu, která vyvolala pochybnosti o kvalitě vlaku, nabrali vodu, udělali špagety s mákem (především) a cukrem, doplnili vodu a sedli opět, už po tmě na schody před nádraží. V přístavu byl ruch, lodě svítily, majáky blikaly a kapitáni proháněli svoje lodě nepochopitelně rychle blízko břehu, zatímco za molem v přístavu pluly velké nákladní lodě Bůh ví kam. A pak už bylo jedenáct, čas odjezdu. My jsme po radě ochotného průvodčího, který nás beze slova (pochopil, že by byla zbytečná) dovedl k vagónu, zaujali místa, na kterých budeme nejméně 36 hodin a mohlo se jet. Bouřka, kterou jsme pozorovali ještě před nádražím jak se blíží z Evropy začala i v Asii a to drsně. Vlak jel krokem, blesky bily pár desítek metrů za oknem kam to šlo a mohutný liják zaplavil ulice místy po střechy aut. Vlak se začal plnit a já usnul. Radek, který si sedl k oknu na druhou stranu se vrátil zpět a vláček krokem projížděl Izmit, kde jsme nezaznamenali žádné stopy zemětřesení.

Medresa v Erzurumu

Teď je ráno, už před dvěma hodinama jsme měli být v Ankaře a už se snad blížíme. Inu „ Dogü Ekspres“, který za bouřky víc stál než jel, chytl trochu zpoždění hned na začátku. No uvidíme, kdy do toho Erzurumu dojedeme. Mělo by to být zítra v 9:00, ale kdo ví, no ono je to jedno, hodina sem,hodina tam. Vlak sebou hází a písmo tomu odpovídá. Krajina je tu zvláštní, hornatá a spálená sluncem, tak se trať klikatí a sem tam je tunel. Tak psaní není nic moc. Vjíždíme do Ankary a asi budeme snídat. Vymění nám jednu šestinápravovou (jak nám demonstroval turecký uklízeč) elektrickou lokomotivu za dieselovou. Těch šest náprav je mi záhadou, ještě se musím podívat, jak to mají vyřešené, protože nápravy jsou rozmístěny zcela rovnoměrně po délce hodně dlouhé lokomotivy a možnost uchycení na třech místech po dvou se nám nějak nezdá. No to jsou detaily. Vlak se plní zběsile, Radek se šel podívat ven a já budu asi končit. Ještě připomenu událost, ke které došlo včera večer a to, že jsme hodili pohledy a snad i do schránky. Dalo to ale práci najít poštu (P.T.T.) a schránku. Později zjistíme, že byla i na nádraží, ale to nijak nesnížilo náš dobrý pocit. Tak definitivně končím. Další věci zase příště asi popíše Radek, který teď někde běhá „ po Ankaře“.

5.9. 10:28 Dogü Ekspres, nádraží Ankara

----------------------------------------

Autor „2“ píše:

Jak už psal Jura tak v Izmitu to vypadalo spíš na povodně než na zemětřesení a tak jediný důkaz nedávné katastrofy byly stovky stanů na všech možných volných plochách a jedna hromada suti, kterou jsem ve tmě prozařované blesky považoval za zřícený dům. Při odjezdu z Ankary jsme měli mírné zpoždění jedné a tří čtvrtin hodiny. Cesta příjemně ubíhala a za okny se měnila pouze vyprahlá a překvapivě hornatá krajina, která se však po několika hodinách začala tvářit jednotvárně. Překročili jsme řeku Halys (Turci jí říkají Kızılırmak) a vstoupili do země Chetitů. Žádnýho jsme sice neviděli, ale vzhledem k převládajícímu horku to nepovažuju za překvapivé.

Cesta do Kayseri se hrozně vlekla, člověk nemůže pochopit, co ten vlak na těch pár set kilometrech dělá celých 8 hodin. Dál už to bylo v pohodě, v Sivasu jsme měli sekeru jenom hodinu a kousek a do Erzurumu to Dogu Expres stáhnul na zanedbatelnou půlhodinku. Závěr cesty vlakem se skládal z noci a jízdy proti proudu Eufratu (správně jednoho ze dvou horních toků zvaném Karasu Irmagı. Při vystupování z vlaku jsem zjistil, že do mnou suprově schovaného batohu za sedačkou zatéká voda, navíc pravděpodobně ze záchodu, zatímco Jura objevil v nádražní hale sličnou Turkyni. Povzbuzeni těmito událostmi jsme vyrazili dobývat město. To se skládalo z ulic plných aut, domů rozličné kvality, Turků, mladých Turků, Turčat a jakýchsi strašidel v hábitech a mezi tím vším byl tu park,tu medresa (nezaměňovat s mešitou) , tu pevnost, tam vodotrysk. Před medresou jsme byli málem přinuceni přestoupit na islám, což Juru tak rozladilo, že se zařekl, že do žádné mešity nevstoupí.

Zatímco staří Turci byli myšlenkami při zemi (a při obchodu), mladí dávali přednost pouštění draků. Nutno říci, že někteří dosáhli závratných výšek. Po návštěvě pevnosti, kde cena za lístek TAM byla větší než cena za lístek umožňující jít tam a zpět, jsme ještě chvíli bloudili a hledali pamětihodnosti. Pak nás to přestalo bavit a vyrazili jsme. Pro začátek na OTOGAR, kde nám řekli, že musíme zpátky do centra na CAĜKAPI(?) a odtud minibusem. A tak jsme to taky udělali. Z Theodosiopole (Erzurumu) jsme vyrazili kolem půl třetí a za hodinu jsme byli v Uzundere. Po krátké procházce a jízdě stopem jsme si ověřili známou pučku, že každá mapa má alespoň jednu chybu. Prostě jsme se místo pod Chachuli (Baĝbaşi) dostali pod Oški (Çamlıyamaç). Tím pádem odpadl v itineráři cesty bod číslo 1 a začali jsme rovnou bodem číslo 2.

Cesta do kopce vedla suprovým údolím (stejně jako už z Tortumu dolu, tak tady akorát nahoru), ve kterém bylo zpočátku řídké, později až nepříjemně husté osídlení - to když jsme hledali místo na spaní. Po cestě jsem fotil jak zběsilý a to co se nevešlo do objektivu, jsem se aspoň snažil zapamatovat. Místní Turci nás zvali na čaj, ale my hrdinně odmítli a šlapali dál. Ke spaní jsme zvolili čísi zahradu, která nebyla ani zdaleka zpustlá a podle všeho byl právě přítomen i majitel a uživatel v jedné osobě. Umyli jsme si nohy, večeře byla výtečná, akorát při usínání nám svítilo do očí. Co tam ta lampa dělala nevíme do teď.

--------------------------------------------------------

Chrám v Oşki

Autor „1“ pokračuje:

Tak já dopíšu dnešek. Ráno jsme vstali dřív než Turci po teplé noci. Začali jsme vařit polévku, rozpůlili jsme turecký pseudochleba, který jsem předtím řádně vylisoval v batohu. Poté co jsme se nasnídali jsme vyrazili. Cestu jsme si ověřili u ženy kopající něco v zahradě, kupodivu nám odpověděla „jo“. A měla pravdu. Kopule kostela na nás záhy vykoukla přes topoly a my brzy stanuli na prahu gruzínského chrámu. Jeho stav byl podle očekávání, střecha jen na kopuli, klenby pobořené, ale hlavní zdi dosud stály. Jeden z menších nosných sloupů byl nahrazen dřevem, což nás pobavilo a nechápu, jak se to vůbec povedlo, vzít část sloupu zespoda, zatímco zeď nad ním i s klenbou stojí. Pak jsme zběsile fotili, Radek lezl kde se dalo i nedalo, oběhl kostel asi stokrát, i zbytky kláštera našel, shodil pár balvanů Turkům na domy a tak. Konec konců stav chrámu i jeho okolí (velmi zastavěného, včetně veřejného WC přilepeného na stěnu pod plastiku anděla) dokumentují fotografie, které jsme pořídili snad lépe. Závěrečnou fotku si Radek usmyslel dělat z protisvahu. Začal se na něj škrábat zcela neschůdným svahem. Já si raději našel jiné místo a když jsem dorazil do míst odkud by se fotit dal, byl Radek ještě dole a nadával. Tak jsem mu poradil, fotky se udělaly, pak dolů, do kostela pro batohy a zase dál. Půl cesty dolů nás svezl místní traktor na vlečce, byla to koupel v prachu, ale zase to šlo rychle. Doplnili jsme u studánky, již včera při výstupu nahoru objevené, vodu, pojedli chléb (český) a salám a teď Radek luští v německém průvodci jak dál. Až to vyluští, tak dojdeme zbytek cesty na hlavní a pokusíme se něco stopnout. Něco, co by nás přiblížilo dalšímu cíli, troskám chrámu v „Işhanu“ Tak to je vše. Jak to dopadne zase příště milé děti . Ale snad to najdeme.

7.9.1999 Tortumská soutěska odbočka na Çamlıyamaç 12:28

-----------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

Katedrála v Işhanu

No a jak to bylo dál ? Na hlavní cestě už čekalo pár místňáků na „dolmuş“, ale to se nám nezdálo a šli jsme stopovat. Stopování je v Turecku docela sranda , nechceš nikam a zastavuje kdekdo, a někdy se můžeš umávat. To byl teď náš případ. Šli jsme po silnici a nic moc nejezdilo a co jelo nezastavilo. Pomalu se nám otvíral výhled na Tortumské jezero, když nás zastavily příkré serpentiny silnice, která stupala do úbočí, aby obešla vodu. No a tam nám zastavil borec, vlastně dva, ale chtěl peníze, naštěstí ne moc, navíc jel jen na půl cesty. Smíření s tím, že dojdeme pár km k první odbočce pěšky, jsme se vydali po cestě po té co nás vysadil. Zastavil nám ale jiný, vzal nás na křižovatku a za ní kousek nás naložila dodávka s rajčaty a zavezla až k odbočce na Işhan. Tady jsme tušili, že to bude hodně do kopce. Předtím jsme jeli pořádně dolů a smrad brzdového obložení mě trochu dusil. Ale Turci to umí, nebo, jak poznamenal Radek, se hodně modlí. No a do kopce to bylo. Ve vedru a po slunci.

Na tomto místě bych se mohl zmínit o zdejším kraji. Jsou to hory z nějaké zvětralé usazeniny. Jsou silně zbarvené různými rudami do snad všech představitelných i nepředstavitelných barev. A především brutální sucho. Všude. Osamělé zcela suché trsy trávy, skomírající keře a spousta prachu, štěrk a rozpálené skály. Zeleň je pouze v úzkých pásech podél toků, které tečou, většina koryt jsou strže naprosto vyschlé. Voda v měkké hornině vyrývá nádherné kaňony úžasných tvarů, rozměrů a hlavně hloubek. Vše je tu obrovské. Ne snad, že by byly hory enormně vysoké. Vše je neevropsky rozlehlé, všude je daleko, na sousední kopec , za hřebínek,všude je mnohem, mnohem dál, než si člověk, zvyklý na naše hory, myslí při prvním pohledu. No to by stačilo.

Stoupáme suchem a horkem k zeleným stromům „ horské oázy“ a za 80 minut jsme tam. Pochopil jsem význam slova oáza. Stromy, chládek, voda. Spousty vody! Kam se ztrácí nevím, ale dole je sucho, jako všude. No a při pátrání po biskupské katedrále v Işhanu nás míjí tři dolmuşe plné zápaďáků. Když přijdeme k zřícenině chrámu je plná Němců a Angličanů. Radek znechuceně udělá pár fotek a mě opouští objevitelská vášeň. Taková dřina v pustině a teď turisti. Vyzkouším na Angličanku středních let svou „ english- orientalis“ a evidentně neví, co je „dolmuş“ apod. Pak doplnit vodu, vzít batohy a dolů. Stmívá se a snad se zdá, že i zatahuje. Shodujeme se, že už tu půl roku nepršelo, tak nebude ani dnes a usínáme Turkům v zahradě po konverzaci se dvěma místňáky, kterým jsme vysvětlili, že to je nejlepší místo na spaní v okolí. Vlastně jsme se ještě najedli, brrr ten guláš ale pálil, a už po tmě umyli v řece, která protékala a zavlažovala úzké údolí. V noci hrozně žrali komáři, doufám, že mají malárii. Brzo ráno, před šestou, za světla jsme vstali,posnídali polévku a šli na silnici. Auto na první křižovatku, pak dolmuş na druhou. Silniční vojenská kontrola a další auto až na odbočku ke vsi Peneç. Je tu voda, pijeme, nabereme a hurá po druhé straně vodního toku do vsi. Zde jsme šokovali pár Turků, asi cizince nečekali. Jednomu spadla čelist, že mu vypadla i cigareta málem do sena. Prašnou cestou za vesnici a pak už přes pole „ zkratkou- prodlužovačkou“ k ruinám chrámu v Baně.

Je to kruhový chrám, ze kterého po zemětřesení před 14 lety moc nezbylo. Stojí jeden sloup, větší část vnějšího kruhu a fragmenty vnitřního. O tvaru kleneb a rozměrech kopule se jen dohadujeme, ale zato vášnivě. Radek odešel něco vyfotit, já začal tento zápis. Teď tu sedíme, každý na jednom kameni uvnitř hlavního chrámu v hlavním městě postaveném někdy před tisíci léty v jakési původní Gruzínské říši. Z města tu není téměř nic, je vidět, že centrum Gruzínci brzy přenesli kamsi k Tbilisi (asi do Mcchety) Jen nějaké půdorysy staveb a ruiny kostela. Ani zbytky dvou pevností nevidíme ve vyprahlé krajině. Já pomalu dopisuju a Radek se učí podle slovníku turecky počítat. Jde mu to. Teď dáme oběd, pak zpět na silnici a směr Kars. Kde budeme spát se uvidí před Karsem, či za ním. Ale to zase v dalším.

8.9.1999 Bana, zřícenina chrámu, 11:30

---------------------------------------------------------

Autor „2“ píše:

Jak se nakonec ukázalo, bylo nám souzeno spát přímo v Karsu. Dostat se tam jsme i přes jisté problémy zvládli, zato cesta dál byla nad naše možnosti.

Cesta z Bany do Göle byla na dva dolmuşy a s vyjímkou deště nebyla hodna zaznamenání, zato v Göle se něco posralo. Po povzbudivé informaci od Turka „dolmuş jede“ doprovázené mávnutím ruky se dostavily i informace jiné. Např. „dolmuş Kars yok!“. Koupili jsme hrušky a šli na stopa. Auta nestavěly, já vzpomínal na jiný stop do Karsu z Ardahanu před dvěma lety, který skončil v autě vojenské policie a do toho jel dolmuş do Karsu. Byl plný a nezastavil. Začli jsme nadávat a to mezi prvními kapkami deště. Nakonec jsme vzali stopa zpátky do Göle. Řidič nám poradil, že dolmuş do Karsu už opravdu nejede, ale zato nám zastavil před společností autobusovou. Autobus měl jet za hodinu, majitelé společně s domorodcema nás usadili na židle do bláta před čekárnou, ignorovali zatím ještě slabý déšť a začali podávat čaj. Zpočátku ještě bez cukru, ale to se záhy spravilo. Né tak déšť.

Když se Jura začal ošívat, že mytí ještě nemá v plánu, pochopili konečně i místňáci, že bychom mohl jít všichni dovnitř. To všichni byl už docela slušný hlouček, který se kolem nás vytvořil. Snažil se na nás vyzvědět vše co jen jejich jazykové schopnosti dovolovaly. Nebylo toho pravda moc, kromě obligátního „ What is your name?“ už jenom „ Where are you from?“ (oboje vyslovováno tak jak se píše) a záplavy tureckých slov. Jelikož odpověď Czech republic nebývá v Turecku uznána, použili jsme klasické Czechoslovakia, čímž to děláme bývalé republice reklamu i několik let po její „smrti“ Takováto odpověď vyvolává v Turcích ty správné reakce, úsměv a uznalé pokyvování hlavou. Všichni se tváří jakože tam taky kdysi chtěli jet a že takovou odpověď vlastně očekávali. Vždyť je to jasné, že když nejsme Inglés (Angličani) ani Alemán (Němci), že musíme být Čechoslováci. Jisté trhlinky v celkovém dojmu nastanou, když se někteří z přítomných při snaze zopakovat ono jméno dostanou k Czecholthavia či Czechokaryku atd. Pokus ukázat republiku na mapě vyvolal ještě větší katastrofu, když přihlížející Turek na turecké mapě Evropy nepoznal ani Turecko.

Doprostřed příjemné zábavy přijel náš bus. My nasedli a náš jeden společník zkásnul řidiče za zprostředkování. Po páté jsme byli v Karsu. Na autobusáku zchladili naše nadšení pro daleké cesty, protože prohlásili, že autobus do Diyarbakıru z Karsu nejezdí, že musíme jet do Iğdıru nebo Erzurumu a tam přestoupit - zítra. Na vlakáči to bylo obdobné a tak jsme nahodili variantu zvanou noc v čekárně.

Vaření proběhlo v pohodě i přes občasné návštěvy policie, kterou nejvíc zajímalo, kam jedeme. Horší to bylo se spaním. K obsazení stolů jsme neměli odvahu a tak každému z nás zbývalo po čtyřech plastových sedadlech s nepříjemně vlnkovanými přechody. Zatímco mně se nějak nepochopitelně podařilo zharmonizovat tělesné proporce s vlnobitím pod sebou, Jura druhý den po ránu nadával, že tak blbou postel ještě neviděl a že má otlačený co jen šlo.

Málem bych zapomněl na Jurovy kamarády v uniformách. Někdy po půlnoci vtrhla do čekárny hlídka pěti vojáků se samopaly a jediný koho našli vzhůru byl Jura. A tak zatímco já jsem právě tvrdě usnul a zdálo se mi něco hezkýho (určitě) zahájil Jura nenucenou konverzaci s pěticí vojáků, což vzhledem k oboustranné jazykové vybavenosti nechápu. Když došlo na představování, už nabyl ruch v čekárně takové úrovně, že jsem se probudil, což mě dost rozladilo. A právě v tu chvíli všichni zúčastnění zapisovali svá jména na papír, snažili se je navzájem přečíst a náramně se tím bavili. Kromě vojáků a Jury se účastnila i jakási mladá a neposedná slečna, která se mi zapsala do podvědomí svým nezapomenutelným „ What is your name?“ proneseném po dovolení od svého otce, Jury, vojáků a kdoví koho ještě do ticha čekárny, s rozvahou zcela nečekanou. Prostě ve chvíli mého, alespoň částečného probuzení, byla zábava v plném proudu a Jura byl právě díky výslovnosti písmena „J“ překřtěn na „Žůru“. Konverzace probíhala ještě nějakou tu chvíli než byla zvědavost místňáků ukojena a všichni se zase rozešli. Chtěl bych jenom zdůraznit, že celou konverzaci vedl Jura sám a já pouze rozespale přihlížel. A pak že to nejde!

Ráno 9.9.1999 jsme vyrazili do Erzurumu. Teda nejdřív na autobus do Diyarbakıru, ale po shlédnutí pustého Otogaru jsme vzali zavděk již předtím odmítnutým busem do Erzurumu. Řidič z nás měl akorát hroznou prču. Naše plány, že spát budeme u Mardinu však brzo vzaly za své. V Erzurumu jsme se (konkrétně já) nechali zlanařit společností ÖZ Diyarbakır, která nám za mírnou cenu 14 milionů lir (asi 32 $) prodala dva bilety do D–Bakıru ovšem až na 13:30. Tím se naše plány na odpolední prohlídku výše uvedeného města zhatili. Další studenou sprchou byl přepočet ceny do srozumitelných jednotek, protože ta byla na nějakých 300 km nepochopitelně vysoká. Nakonec jsme z nedostatku jiné zábavy vyrazili do města (vždyť jsme tam už dva dny nebyli) a já si nadával do pitomců. Město bylo překvapivě pořád stejné, u hrobek se vybíralo, stejně tak jako na záchodech. Druhý jsme dali, první nikoliv.

Když jsem měl z chození dostatečné puchýře na nohou (nevím co je to napadlo) vrátili jsme se na OTOGAR. Něco pojedli (už třetí den to samé: turecký chleba + český salám) já začal psát tuhle část deníku a pak už to jelo. Náladu nám nepatrně zvednul * * * * * * autobus a pohár coca-coly pro příjemné cestování. Od představy o krátkém cestování nás, ale záhy začaly zrazovat jisté indicie. Příliš početný personál autobusu z něhož část odpočívala. Papír v ruce jednoho z nich s nápisy jako Erzincan a Sivas. Ukázalo se, že přímá cesta je uzavřena (nečekaně PKK) a objíždí se náhradní variantou dlouhou 900 km. 400 km na západ a potom 500 km zpátky na jihovýchod. Předpokládaný příjezd kolem druhé hodiny ráno! A tak se nám pozdější odjezd nakonec vyplatil a my díky zdržení od policejních kontrol dorazili ve 3:30, jakžtakž vyspaní a odhodlaní to do svítání (asi 6 hodin) nějak skousnout. Já píšu deník a Jura čte průvodce, ale další noc bychom se chtěli fakt už vyspat!

9.9. Erzurum – otogar 13:30

10.9. Diyarbakır – čekárna na O-garu 5:00

----------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

Diyarbakır

Za svítání vedla naše cesta z čekárny po hlavní silnici do centra Diyarbakıru. Doprovázel ji rachot vrtulníku turecké armády startujících z nedaleké asi základny. Cestou na nás něco pokřikoval voják střežící místní kasárna, ale co, se asi nikdy nedovíme. A pak nás na půl cestě zastavilo policejní auto. Svezli nás zbytek, pochlubili se, že mají pistole ČZ, tedy od „ nás“ a informovali nás, že PKK už není, alespoň podle nich. No, vrtulníky létají, v horách stojí tanky a nádraží hlídá silná stráž. A pytle s pískem kolem kontrolních stanovišť taky nevypadají na dekoraci. Diyarbakır, hlavní město Kurdistánu leží tomu všemu asi uprostřed. V samotném městě ale nic nenapovídá okolní situaci. Brzy ráno vcházíme na nádvoří velké mešity, nabereme si vodu a posnídáme. Mám trochu obavu, že je pátek, co na to muslimové, ale asi se to tu tak nebere, a že jíme salám, tedy vepřové neví. Pak si usmyslím, že najdeme křesťanský kostel sv. Jiří. Bloudíme fantastickým bludištěm uzounkých uliček mezi obchůdky, Turky nebo spíš Kurdy a jejich domy, po dvorcích, v průchodech. Nakonec nám kostel (jak tu říkají killesi) ukážou domorodci a děcka nás k němu dovedou. Je to téměř ruina, ale asi používaná. Pokračujeme v prohlídce města, Radek si od sympatické Turkyně koupí jakési sladké pečivo, je celkem dobré, pokecáme s místním anglicky mluvícím mužem. Na závěr se shodujeme, že to bylo moc pěkné město a nerozladí nás, že před vchodem do citadely nás slušně, ale rezolutně zastaví voják a naznačí, že dál nesmíme. Kdo ví proč, místňáci dovnitř chodí, ale nevím, jestli všichni. Dalším Turkem, který zná kupodivu Brno a má tam kamaráda jsme posláni do dolmuş do Mardinu. Dolmuš zrovna odjížděl, ale je plný dětí a žen a jen jediný chlap. Naše batohy se stěhují na střechu, chudáci, a my na zadní sedadlo. Přisedá k nám ještě jeden Turek a rozjíždíme se. Ne na dlouho, děcka řvou, ženy se hádají, zastavujeme, na někoho čekáme, přibývá pár děcek a jedna žena, hádka nabývá na intenzitě. Jestli jsou všechny ženy v této části světa takové, jako ty, co s námi jedou , tak chápu vztah islámu k ženám. Řidič jede jako by to někde ukrad. Policejní kontrola, po prohlídce pasů se jede dál a vedle sedící Turek se živě zajímá o můj pas. Na oplátku mi půjčuje svůj. Jistou úctu si vydobudu, když se ukáže, že jsem o rok starší než on. Odbočka z hlavní vede na trh. Jsme téměř šokováni. Tak takhle si představuji arabský trh. Chaos, ženy pestře oděné, křik. Naši spolucestující vysedají až na mladého Turka a přisedá starší muž. Jedeme dál. Opět bláznivá rychlá jízda, je vidět jakoby přehrada a jsme v Mardinu. Je to nádherné město na kopci jako hrom. Takhle si představuji Sýrii. Ta je na dohled. Domy bez střech (nepotřebují je) Voda jen v kavárnách. Jdeme směrem na klášter, o němž si ještě myslíme, že je opuštěný. V polovině cesty nás naloží na traktor mladý Kurd a doveze před klášter. Za naprosto nepohodlnou a až nebezpečnou cestu chce nehoráznou sumu. Nedostává ani polovinu, ale i tak dostal až moc. V klášteře, na to , že jsou to křesťani nás jednoduše vyperou bez vysvětlení, bez zájmu. Nevíme proč, ale jedná se o syrskou ortodoxní církev a ta je prý dost divná. Jdeme dál po prašné cestě a v příšerném horku leháme asi pod mandloň v sadu. Po pár hodinách vaříme, trochu se dohadujeme, Radek jde po večeři fotit, já se umýt ke studánce. Potkávám borce s vousem a symboly kříže na oděvu. Je nepříjemný, ptá se na kde co, přitom na klášter není ani vidět, jen Radek si ho shora fotí. No a já už vím jistě, chce se mi domů. Zítra bude Urfa, bod jižního a definitivního obratu. Jak to časově vyjde se uvidí, do definitivního návratu chybí asi dost, ale já se od teď vracím. Turecko je krásné, ale mně se chce prostě domů. Obleču si čisté tričko, Radek šel ke studánce, je už téměř tma, jsme přece jen dost na východě. To je asi tak vše, co jsem z dneška chtěl poznamenat. Tak teda zase příští den.

10.9.1999 sad u Manastıru 18:57

-----------------------------------------------------

Mardin

Autor „2“ píše:

Po noci, která byla jako doma ve vlastní posteli , jsme se probudili do dalšího dne. Už z pohledu na oblohu bylo jasné, že bude stejně žhavý den jako ten předchozí, a tak, přestože by se člověku chtělo přiležet, nezbývalo než vstát. To bylo někdy před 6 hodinou. Po snídani a poněkud delším balení, jsme vyrazili zpátky do města. Cestou jsme potkali pestře oděnou stařenu, která vida turisty je rovnou požádala o peníze. Na vysvětlení, že nejsme oslíčci, ze kterých padají zlaťáky jsme neměli čas, tak jsme ji nechali s nataženou dlaní tam jak byla. Přestože jsme se polovinu cesty posunuli dolmuşem, panovala už v Mardinu horká atmosféra. Město bylo plné křivolakých uliček, které nikdy neviděly automobil. Jsou úzké a křivolaké vedou plus minus vodorovně a navzájem je propojují brutálně příkré schody. Když k tomu připočtete palčivé slunce dostanete ideální terén pro pochůzku dvou unavených cestovatelů obtěžkaných batohy. Naše zpočátku velkorysé plány se záhy zredukovaly na prohlídku objektů náhodně nalezených a časté a dlouhé vyhlídky do údolí. Město přes první dojem překypovalo vodou, které byly plné ulice, chodci se v ní máchali a na schodech vytvářela téměř vodopády. Byl to ryze východní způsob úklidu. Co se nehodí se prostě spláchne vodou někam jinam. Město bylo překvapivě vybaveno i odpadkovými koši, které jsme dokonce viděli vysypávat. To takhle přijede „popelářský osel“ s obsluhou. Ta do nádob na jeho hřbetě vysype odpadky a jede se dál. Na první pohled svérázné, ale praktické, bohužel se iluze zkazila hned v zápětí, když popelář za prvním rohem všechno zas vysypal a zdůvodnil nám tak původ nám do té chvíle nepochopitelné skládky. Některé odpadky se tak na oslově hřbetě nepřesunuly o více jak o 6 m. Ten, vědom si nedokonalosti své činnosti, zavrtal čumák do právě vysypaných odpadků a zahájil s chutí jejich recyklaci.

Po krátkém běhání po schodech,nahoru a dolu jsme se vydali do dopravní kanceláře s dolarem na cestu do Urfy. Nakoupili lístky, zanechali v kanceláři batohy a takto odlehčeni vyrazili do města, užít si zbývající hodiny před odjezdem. Tentokrát jsme zavítali na trh. A bylo na co se dívat. Kromě rozmanitých plodů a plodin : mandlí, datlí, a různých jiných semen, čajů, koření, jablek, granátových jablek, hrušek, melounů a prostě všeho, co lze vypěstovat, tam bylo i všechno (právě nám jede autobus) co se vypěstovat nedá jako látky, koše a košíky, motyky, sekery, sedla na osly, baterky, kazety s nahrávkami, ramínka na oděvy, knížky, pasty na zuby a dále trouby na pečení na dříví i elektrické, magnetofony a dokonce i vrtačky, do toho všeho hračky a laskominy, kupodivu zmrzlina, pečivo se semínky i bez, mouka a rýže, ovčí půlky a hlavy, taky žaludky, ryby už leklé, boty a ponožky a navíc všechno v tak velkém množství, že se to ani nedá prodat, zvlášť když se zdá, že nikdo nic moc nekupuje. Ale to neznamená, že je liduprázdno, všude je spousta lidí, je tady snad celé město, jedni kupují a druzí prodávají, a věřím, že si to musí občas vystřídat, protože tady má na prodej snad každý něco. Některé obchody jsou kombinované s dílnami a tak se za pultem šije na obstarožním šicím stroji, brousí, až jiskry lítají, jinde se češe vlna a v jednom dokonce kove. My jsme to všechno zvládly bez újmy na peněžence, jenom já jsem si koupil sušené meruňky a to dobrovolně. Nicméně spěcháme zpátky, protože chvíle odjezdu se blíží a pak nasedáme do firemní dodávky, která nás veze na autobusák. Firma vypadá seriozně, MAR-SOY vyráží téměř podle jízdního řádu a valí do Urfy. V poslední době jsme už sportovně unaveni a tak nám nečiní problém usnout. Şanli Urfa – město, které mě vždycky hrozně lákalo – stačilo k tomu přečtení knížky o křižáckých výpravách na východ, kde Edessa , dnešní Urfa hrála jednu z nejromantičtějších rolí. První opěrný bod křižáků na východě, pevnost daleko vysunutá do území nepřítele. Pevná Edessa, dobytá nakonec zradou. Konečně tady.

Ale dnešek je jiný. Şanli Urfa.je velká a moderní metropole. Na příkrých svazích ji to nesvědčilo a tak radši postupuje do horkých rovin. Staré město a nové centrum. Mě láká to první. Městská citadela je překvapivě malá, ale o to nepřístupnější. Pokryta je pouze ruinami.Zato pod ní kvete život.Na východní Turecko nevídaný. Překrásná sloupořadí a mešity se zrcadlí ve vodě umělých jezírek, mezi nimi jsou stinné parky s lavičkami a všude korzující Turci. Je sobota a snad všechny rodiny se šly projít. Jestliže v Erzurumu by se mohli brodit snad jen prachem města a klopýtat na výmolech, tady je čekají málem rajské zahrady. Jsme u vytržení a já musím vytáhnout mapu, abych se ujistil, že Urfa je opravdu ve východním Turecku. Oáza klidu v jejím centru se to snaží popřít. Unaveni, ani ne tak dojmy, jako palčivým sluncem usedáme na lavičku v parku a hned v zápětí se musíme zpovídat. Snad každý student angličtiny si na nás (na mně) chce vyzkoušet úroveň svých znalostí a já nemám odvahu jim něco vyprávět o English orientalis. Mezi rozhovory pozoruju příjemný ruch v parku, prvňáčky navlečené do princovských oblečků , prcka co honí svou sestru po parku s botou v ruce (nemůže ji trefit) a k tomu i Turky v klasických tureckých kalhotech, které mají „ rozkrok“ až pod kolenama.

Svatá tůň v Şanliurfě

Po dvou hodinách vysedávání, když se trochu ochladilo, vyrážíme na detailnější prohlídku centra starého města. Objevujeme bazar, určitě ještě větší než ten v Mardinu, v něm starou motorku JAWA tak udržovanou a napucovanou, že se ani nechce věřit, že se na ní jezdí. To prozrazují jen ošoupané stupačky. Hned se k ní hlásíme a když majitel hrdě vysvětluje, že to je „žava“,dáváme mu důrazný výklad, že žádná žava ale Jawa, že my v Československu (zase opožděná reklama) to musíme vědět. Majitel je hrdý, my jsme hrdí na to, že náš výrobek může být v cizině předmětem takové úcty a spokojeně odcházíme. Po zcela volném bloudění v bazaru vycházíme u pekárny arabského chleba a hned jeden na zkoušku kupujeme. Problém při zjišťování ceny chleba (turecké číslovky piluju už několik dní a na své pokroky jsem pyšný) mi přítomný Turek vysvětluje tím, že prodavač a pekař v jedné osobě mluví arabsky – ani jsem si nevšim, zato máme arabský chléb od pravého Araba. Od kluků na ulici kupujeme ještě cosi k zakousnutí, prohlídneme si nádvoří několika mešit a jdeme pomalu zpátky na Otogar. O kvalitě městského osvětlení máme své pochybnosti a tak chcem dorazit ještě za šera. To se prakticky i povede, navzdory pokusům několika řidičů nás přejet a tak se vracíme do čekárny. V té vládne poněkud nepříjemně vzrušená nálada, my děláme jako že nic a dáváme klasickou večeři - chleba + salám. Čaj hrdně odmítáme, ale když se před námi objeví dvě sklenice jakési ovocné (pravděpodobně) šťávy, považujeme to za pozornost podniku a z rozvahou ji vychutnáváme do dna. Přesně v ten okamžik, kdy polknu poslední kapku se objeví klučina a žádá peníze. To je průšvih, protože nejmenší bankovka, kterou vládneme je 5 000 000 tureckých lir – asi 400 Kč. Naštěstí zafunguje klasický syndrom milionové bankovky. Po jejím se na tváři prodávajícího objeví velkorysý úsměv, mávne rukou a mizí. (už se nevrátil). Já začínám psát deník, do toho jdou v televizi zprávy a pak jede autobus. Cestu jsem, alespoň já, jak jinak než prospal.

11.9.1999 Şanli Urfa – Otogar 21:20

12.9. Ankara – pokoj č. 10 , Hotel Bolu Emniyet 19:26

---------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

Autobus neodjížděl z nádraží, ale z nedaleké silnice, tak jsme chvilku postáli venku, pak „Turek zástupce dopravní společnosti“ stopnul ten správný bus, mi vevnitř vyvolali incident, že máme obsazená místa. Tak nás usadili na jinou „dvojku“ a vidouce, že jsme cizinci naznačili, že vše je v pohodě. Bylo, pro nás. Turků bylo v autobuse moc. Některé společnosti prostě prodej lístků musí ještě vylepšit. Vznikaly konflikty, ale já pospával a my měli opravdu pokoj. Ráno se servíroval čaj a k němu kupodivu nic. Pak už Ankara. Vytahuji svůj batoh ze skrumáže Turků u zavazadlového prostoru, Radek chvíli bezradně přešlapuje než se odváží najít svůj a vyrvat ho z tureckého obležení. Pobíháme po třípatrovém autobusáku – chaos: taxiky, mikrobusy dopravních společností, nosiči, ale cesta ven nikde. Radek je dezorientovaný. Ani se nedivím. Já mám výmluvu, že jsem tu nikdy nebyl. Nakonec rozhoduji, že jdeme do metra.Jsou tu jezdící podlahy, spousta skla a mapa. Jenže koupit lístek je problém. Funguje to tu na magnetické karty a ty jsou min. na 5 jízd. Tak nám prodavač zastaví mladou a docela pěknou dívku a odečte jí z karty jízdu za nás dva a my jí to zaplatíme. Metro je pěkné, jen lehce liduprázdné. Vysedáme a celkem v pohodě nacházíme nádraží. Radek anglicky konverzuje s pokladní, ale asi si nerozuměli, protože k informacím nás dovede až rada dvou příjemných policistů. U informací čekáme až otevřou, inu je neděle, a zjišťujeme, že tu bude draho. Dostali jsme alespoň mapu. Rada na hotel se nám nezdá, je moc drahý. Najdeme v průvodci a na mapě místa, kde jsou hotely a jdeme tam. Provoz v ulicích je zběsilý, ale nás si nikdo nevšímá. Po východě, kde jsme byli nepřetržitě středem pozornosti je to šok. První dva hotely jsou drahé, třetí dost hrozný, hlavně Radek razantně protestuje. Další je super levný a rozumné, spíš únosné úrovně. V momentě, kdy se chceme vysprchovat, zjistíme, že se za to platí, ale i tak to cenově jde. Pak sníme poslední zbytek salámu a chleba a hurá do města. Lidí ještě přibylo, je tu trh s potravinami, hlavně rybami, to je smradu, a pak v ulicích trh asi se vším. Zítra začíná oficiálně škola, tak valí hlavně tužky, sešity, aktovky, školní uniformy. Já začínám nakupovat, dáváme i „kolečko se semínky“ super vypečené a následkem hlavně mých vydání nám chybí peníze na vstup do muzea. Měnit se mi nechce, tak se projevuje náš rozdílný přístup k poznávání Turecka. Radek jde do muzea a já se na tři hodiny nořím do města. Bloudím trhy ve staré Ankaře a pak jdu bez cíle směrem k nádraží. A ejhle, dnes bude nějaký velký fotbalový zápas. Okolo místního pěkného stadionu se houfují Turci s vlajkama a jak jinak, po zuby ozbrojení vojáci. Očumuji a zjistím, že předzápas je zdarma, tak jdu na fotbal. Je to zajímavé, hlavně bojovné a je vidět, že hráči i diváci zápas intenzivně prožívají. Po konci předzápasu chtějí pořadatelé peníze, tak odcházím, navíc je už dost hodin. Projdu se po nádraží a jdu zpět do města. Zakoupím čaj, prostě vytáhnu bankovku, ukážu na ni, na pytel čaje, prodavač pokývne hlavou a odváží mi. Nutno říci, že poctivě. Rozhodně tu nikdo nechce na trhu nikoho ošidit. Pomalu dojdu před muzeum, sednu si a za pár minut vychází Radek. Pár slovy zhodnotí expozici jako dobrou, ale prý už se hodinu nudí a málem tam usnul. Sedíme na zídce a kecáme o ničem, už jsme dost unavení a nic se nám nechce. Pak jdeme do hotelu. Na trhu Radek kupuje jablka mým stylem. Vrazí prodavači bankovku a chce jablka. Napřed šetrně a pak důrazně ho upozorním, že jich bude trochu moc, tak to zarazí a kupujeme jich jen kilo. Nemáme už téměř žádné peníze. Tak mineme bez povšimnutí i hospodu, kde pivo asi i točí, nebo aspoň podávají v půllitrech, což je tu neobvyklé, jinak se tu pije klasicky lahvové (resp. Plech). Na pokoji děláme žranici. Konzerva vepřového (už mnoho dní v tom hicu přímo žbluňká).

Setkání na cestě z Işhanu

Směs na přípravu guláše (minutka od Vitany) a rýže. Je to dobré a je toho moc. Přejíme se a tak si na chvíli lehnem. Radek chtěl jít večer ven, ale poté si to rozmyslel a usoudil, že se radši vyspí. Začne psát deník a já dřímám. Pak se přiřítí majitelka hotelu, vezme si pasy a my se nemůžeme shodnout, jestli říkala, že nám je přinese nebo jestli si pro ně máme přijít. Po půl hodině je přinese nějaký děda a zajímá se, co že je to za stát. Na obligátní „ Čzechoslovakia“ už reaguje, Radek mu to ukazuje ještě na mapě a on je spokojen. Uklidím pas a usínám. Radek píše deník, kdy šel spát, nevím.

Teď je ráno, náš kámoš minaret (nečekaně zeleno- žlutý plechový) už řval. Přímo před okny ho postavili Turci ušatí a amplión mi míří přímo do postele. Válím se v posteli, ale spát se mi nechce. Už jsme jaksi zvyklí na ten posun, sedm večer tma, jde se spát, před šestou ráno světlo, vstávat. I když už nejsme tak na východě , už se to znatelně posunulo do obvyklejších kolejí. Je to tu vůbec trochu normální. Krajina kolem Ankary je i zelená a docela rozumných rozměrů. Po dnech v monumentální horské poušti a pak v sluncem zaplavených polích na syrské hranici v ubijející rovině (mají fakt vymakané zavlažování, ale to asi v Turecku všude), je změna rázu krajiny docela příjemná. Ještě cestou do İstambulu projedeme místy, kde jsem poprvé uviděl Asijskou krajinu, ale asi už to budu vnímat jinak, to co přišlo potom bylo mnohem velkolepější, mezi Ankarou a İstambulem je to vlastně nuda. Navíc bude tma, odjíždíme vlakem ve 22:00. Ale to zase až příště. Nebudu předbíhat a proto raději vstávám. To bude mít Radek radost, cha!!

19.9.1999 Ankara, Bolu Emniyet Oteli 7:30

--------------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

A tak jsme vstali, já se chvíli rozkoukával a pak šli nakupovat. Objevili jsme supermarket (první a poslední v Turecku), kde měli sušenky. Těch jsme nakoupili do zásoby, posnídali pečivo ze stánku, já koupil mandle a to nám stačilo. Při cestě do hotelu jsme zahlédli ještě školáky s vlajkami (rudými – tureckými) a transparenty a tak jsme skoukli shromáždění, ze kterého se vyklubal projev ředitelky školy. Po náročném programu následoval jak jinak než odpočinek.

Těsně před dvanáctou jsme vypadli z hotelu, hodili bágly do úschovy a šli hledat Gruzinské velvyslanectví. Přes naše veškeré snažení se místňákům, podařilo se nás dostrkat do správné ulice, abysme zjistili, že se velvyslanectví nekoná. Za vysokým plotem se nám vysmíval ještě vyšší barák , jehož zvonky zely prázdnotou a on sám zřejmě taky. Šli jsme adresu reklamovat na informace, ale bez výsledku. Telefon nikdo nebral. No nic, tentokrát na to kašlem.

Místo Attatürkova odočinku

Koupili jsme lístky na Anadolu Expres u speakující pokladní v kase číslo 3 a vyrazili do lunaparku. Zmrzlina nesplnila naše očekávání na rozdíl od vodotrysků. Ty byly supr. Prodavači nám pořád vnucovali semínka na louskání a my je nemohli odehnat. Jurovi je nějak šoufl a tak jsem druhou zmrzlinu dal sám. Byla supr, bílá a hnědá, asi vanilka s čokoládou, tvrdá a táhla se jako žvejkačka. Stála fakt za to, akorát jsem si ji moc nevychutnal, protože jsme potkali dvojku mladejch Čechů. Vraceli se z práce v Izraeli po 8 měsících a usoudili, že to z Turecka vezmou přes Indii, kam je pozvali jejich známí. Právě sháněli Indický, Iránský a Pakistánský víza. Evidentně nikam nespěchali, týden pro ně zřejmě nebyla míra. Vyměnili jsme si navzájem zážitky z cestování, opravdu dobře jsme si pokecali a pak my jsme museli na vlak. Paradoxně přáli oni nám ať dobře dojedeme. Jako bychom to byli my, kdo má před sebou delší cestu. Dál už bylo všechno podle plánu. Vzali jsme si batohy, počkali na přistavení vlaku a snažili usnout. Přestože jsme měli kuřácký vagón, Turci vyjímečně příliš nekouřili a záhy jsme všichni usnuly. Přestože jsem se pořád převaloval, nezaznamenal jsem žádnou zastávku vlaku, až Izmit. To už svítalo. Nedalo mi to a přinutil jsem se sledovat okolí trati. To co v noci vypadalo netknutě se nyní za denního světla objevilo ve své pravé podobě. Každý hlouček stanů signalizoval poškozený barák, většinou jen popraskané zdi a okna. Občas byly vidět větší škody , jako propadlé stropy případně nahnuté stavby. Ale skutečně zřícený dům jsem na vlastní oči neviděl žádný. Možná je to tím, že hromada trosek není v Turecku ničím nápadná. Na tu nemusíte čekat na zemětřesení. Ale všeobecně bylo vidět, že škody utrpěly hlavně novostavby, 5-ti a více podlažní činžáky ze železobetonu. Rodinné domky ,mosty ,železniční trať, továrny a mešity byly téměř bez škod. Jasný důkaz Tureckého zlatokopectví. Udělat co nejvíce co nejlevněji. Ale obávám se, že to není jenom Turecká vlastnost.

Za chvíli potom se probudil i Jura a za další hodinu jízdy jsme byli na Haydarpaşa. Ale İstambul ten necham už Jurovi. Ještě jsem zapomněl zmínit návštěvu Attatürkova mauzolea. Když jsem tam byl před dvěma lety s s Chlupáčem, dorazili jsme k bráně pět minut po zavíračce a bylo nám vojáky u brány naznačeno, že až zítra. To se v mém případě protáhlo na rovné dva roky. Proto jsem tentokrát chvátal, abychom dorazili k mauzoleu co nejdřív, protože jsem nevěděl do kolika mají otevřeno. Dorazil jsem trochu dříve než před dvěma roky. 5 minut před zavíračkou. Kupodivu nás pustili do megaparku obklopujícího vlastní stavbu, pouze nám odebrali tašky. Dostali jsme se až na nádvoří, kde teprve jsme byli přinuceni se otočit a zamířit k východu. Inu vojenská mašinerie je pomalá, ale neodvratná. Udělal jsem jen pár fotek a už jsme pelášili zase ven. Takže hrob Attatürka jsem neviděl ani napodruhé. Snad příště. Někteří vůdci jsou kupodivu po smrti ještě nepřístupnější než za živa.

14.9. İstambul, kancelář Murat, 13:30

-----------------------------------------------------

Autor „1“ píše:

Tak teda po výstupu z vlaku v İstambulu jsme hned přeběhli na loď do Evropy a vyrazili přes moře. Na druhé straně to bylo také v pohodě. Známé přístaviště, pak méně známé uličky starého města. Úspěšně jsme se probloudili až ke kanceláři firmy „MURAT“ . Ta nás hned od počátku zklamala, a pochopili jsme , že rozhodně není lepší než „ TOROS“, kterým jsme sem přijeli. No nakonec jsme si koupili lístek na 14:00, zanechali v čekárně batohy a vnořili se do víru velkoměsta. Měli jsme relativně dost peněz, a tak jediné, co mě brzdilo v ochutnávce místních pochutin byly drobné střevní potíže. I tak jsme dali jeden „ kebab“ a pak si vzpomněli na dr. Plánku a koupili mu slíbený pohled. Zbylý milion stačil právě na dvě piva Efes Pilsen a na dva kousky spešl pečiva ze stánku. Zde se pro změnu pečivo balilo do papírů od tiskárny a ne do novin jako v Urfě. Pak jsme už zcela bez peněz (poslední rohlík jsme museli ukecat, chybělo nám 25000TL) nervózně poposedavali ve zcela zakouřené čekárně. Docela mě bolela hlava, Radek psal deník a spolučekající spolucestující Rumuni přerovnávali hromadu zavazadel, brali si kabely od spoda a dělali zmatek. Měl bych se zmínit o tom, že jsem pochopil, proč sem Rumuni jezdí. Asi jako Češi do Polska. My jsme stále odháněli Turky nabízející voňavky, hodinky, ponožky, hračky, trenky, kalhotky, mobilní telefony atd. Rumuni zběsile kupovali vše a ve velkém. Pak se dostavil autobus a dotazem jsem zjistil, že je to náš do Constanty. Pro cestu do Constanty jsme se rozhodli z finančních dvodů, měla být levnější než do Bukurešti a vlak máme po Rumunsku už zaplacený. Byla levnější, o celých 1,2 USD. To je terno. No nasedli jsme a vyrazili. Cestou jeden ze zaměstnanců dopravní kanceláře rozdal cestujícím mobilní telefony, ať mu je provezou, sám by je musel clít, kdežto když měl každý v kapse mobila, vypadalo to „ nenápadně“. Nás z této hry Rumuni vynechali, byli jsme jediní cizinci v autobuse a tak si nás trochu hleděli. Autobus jel jinou cestou než jsme přijeli, tak jsme koukali, že i v této části Turecka je něco jako hory. Hranice, při výstupu z Turecka dlouhá řada lidí u okýnka na razítko. Stále nějaké čachry. Rumuni nás posouvali ve frontě dozadu dopředu, pouštěli se, no nepochopil jsem proč. Autobus šel zároveň a stejně se čekalo až budou všichni. Pak nás ozbrojený turecký voják vyhnal za hranice a my čekali až nás přijmou Bulhaři. A čekali jsme dlouho. Naštěstí jsme byli první z řady autobusů, tak jsme se po 2 hodinách dočkali. Pak to šlo relativně rychle, razítko a jelo se. No a pak jsem spal až na výstup z Bulharska. Jediné, co si z cesty Bulharskem pamatuju bylo, že veškerý provoz na silnici, který jsem zaznamenal tvořily autobusy z a do Turecka a bylo jich dost, i na hranicích.

Na cestě východním Tureckem

Nevím jak dlouho jsme na výstupu z Bulharska čekali, ale když jsem se probudil, tak za chvíli jsme byli vpuštěni do prostoru celnice po odjezdu autobusu před námi. Podle radostné reakce Rumunů, soudíme, že jsme čekali dlouho. Bulhaři byli i zde ještě celkem v pohodě. Vybrali pasy, ale vrátili je relativně brzy, asi za půl hodiny, i s výstupními razítky. Rumuni na vstupu reagovali rychle, vybrali pasy, ale pak nic. Autobus popojížděl celnicí a čekalo se už skoro hodinu a nic. Nakonec se zjistilo, že si vybrali nás s Radkem, jako cizince a tedy podezřelé, vytáhli nás z autobusu i s batohy a jali se je rentgenovat. Byli protivní až hrůza. Vadilo jim, že mám ruce v kapsách, odmítali komunikovat na téma jestli rentgen nepoškodí fotografické filmy. Chtěli jsme se s nimi hádat, ale prosebné pohledy personálu autobusu nám zabránily ve vyvolání konfliktu. My jsme měli času dost, ale ostatní cestující chtěli být doma. No pasy nám nakonec dali se vstupním razítkem a tak vzhůru do Constanty. Potřetí za posledních 12 měsíců. Začínalo svítat a autobus zastavil u benzínky. Cestující vysedající v Constantě byli vyzváni, aby si připravili zavazadla, což vedlo k tomu, že se zavazadla, i naše batohy, přestěhovaly do autobusu a zavládl zmatek. Ne už na dlouho. V Constantě jsme u nádraží opustili autobus, který pokračoval někam dál. Po příchodu na nádraží jsme zjistili, že nám za deset minut jede vlak do Bukurešti, ale záhy jsme pochopili, že místenky, jediné co po rumunských dráhách chceme, se nám koupit nepodaří, kvůli návalu u pokladen. Nám to nevadilo, ale Rumuni čekající v řadě vidouce, že vlak odjíždí, rozčileně pobíhali a pokřikovali. No co, další nám jede za tři hodiny, tedy10:20. Je to sice IC a dokonce ICE, ale to nevadí, díky lístku „Eurodomino“ je nám to jedno. Tak jsme si na perónu č. 1 uvařili kolínka a dojedli k nim zbytek kečupu. Ani jsme nic nedali hladově přihlížejícím psům. Teď tu sedím v hale před pokladnama na zemi opřený o batoh, Radek anglicky konverzoval s nějakou Němkou a teď jen tak postává a čeká až v 9:00 začnou prodávat místenky na náš vlak. Doufám, že se nám je podaří obstarat, že budou levné (měli by být, jestli dobře chápeme vyvěšený ceník), a že nebudou ani jiné problémy. Ale to už předbíhám, to už patří zapsat Radkovi.

15.9.1999 Constanta- nádraží, 8:45

--------------------------------------------------

V Autor „2 píše:

Jízdenky sice prodávat začali, ale to byla taky jediná pozitivní zpráva. Paní u okýnka mě zchladila požadavkem na 150000 lei, což bylo asi tak 5x víc než jsem měl a asi 30x víc než jsem byl ochoten zaplatit. Jako důvod tak vysoké ceny udávala“privat train“ , čemuž jsem odmítal rozumět, protože představa soukromého vlaku na rumunských kolejích nebyl můj mozek schopný akceptovat. Ale to nikoho nezajímalo a tak jsme prozatím zůstali bez jízdenky. Další vlak za tři a půl hodiny- osobák. To se nám nelíbí, tak vybíráme další rychlík ještě o dvě hodiny později. Takže zatímco jeden rychlík jsme si nechali ujet takřka dobrovolně, počkali jsme si pak na další spoj celých 7 hodin, ale co to je na nás, už si pomalu zvykám počítat čas na dny.

Šli jsme do města, které mi nyní, za světla, připadalo nesrovnatelně ošklivější než při mé první návštěvě tady takřka před rokem, kdy jsem ho obdivoval v záři nočního osvětlení. Nakonec nacházíme park, je při troše velkorysosti i hezký, usedáme, jak je nyní naším zvykem na lavičku a čekáme. Prostě orientální tempo. Netušíme, že při této výpravě naposledy.

Rapid ve 14: 00 do Bukurešti jede podle plánu. Jura poprvé osvědčuje svou ruštinu a za jeho konverzace s místňákem nám cesta docela utíká. Navíc nám dal ochutnat celkem zajímavé místní víno. Po páté hodině jsme na Nordu. Koupit další místenky není - jak je v Rumunsku typické - nijak jednoduché, ale s rozvahou starých světoběžníků to dáváme. Následuje útrata zbylých „Rumunů“ a pak už Euro Night Ister. Při cestě po Rumunsku se typicky mačkáme, ale od maďarských hranic máme každý své „kanape“ a můj organismus horizontální polohu slastně vychutnává. V Budapešti jsme v 7:35 a 8:15 nám jede Slovan do Rajky (teda on jede do Brna, ale jak už se nám to stává, málokdy jedeme tam, kam by nezasvěcený pozorovatel čekal). V Rajce jsme v 11:00, hranice dáváme stylem letmo (bez zastavování) a už vyhlížíme zastávku bratislavské MHD. První autobus nám ujíždí před vozem, druhým jedeme jenom kousek, teprve třetí nás (nyní už s platnou jízdenkou) zaveze až k Dunaji. Tam znovu přestupujem a další bus nás v 10:25 vyhazuje v Blavě před nádražím. Slovan nám sice už ujel, ale nevadí ve 14:25 jede další přímák do Brna. Díky přílišné poctivosti při cvakání lístků v MHD (poctivost občas přechází v rozhazovačnost) nemáme na lístky do Brna. Chybí nám 4 Sk z více než dvou stovek jejich ceny. Je to k vzteku. Chci někoho požádat o výměnu 4 českých korun za slovenské, ale Jura mi to rozmlouvá a jde vyměnit dolar. Kupujeme lístky a za zbytek se rozšoupneme v bufáči.

Pak už jede náš poslední vlak, provedeme zúčtování, Jura chrápe a já píšu tyhle řádky. Je čas toho nechat už přešli votravní celníci, za chvíli určitě přijde pasová kontrola a já budu končit. Ještě by mi ten deník třeba chtěli proclít.

16.9.1999 vlak Bratislava – Brno, někde mezi Blavou a Břeclaví 15:20

-------------------------------------------------------------

Základní data:

Výprava vyrazila na začátku září 19999, na základě nepříliš jasného plánu, vymyšleného jedním z účastníků a jejím původním cílem bylo nafotit ruiny středověkých kostelů a klášterů v Gruzii a ve východním Turecku. Vzhledem k zásadním nejasnostem planu se to samozřejmě nepovedlo, což ovšem nesnižuje spokojenost účastníků s expedicí. Výprava byla složena ze dvou osob, dvojice nabušených batohů a německy tištěného průvodce coby vůdce výpravy. Některé dílčí neúspěchy expedice lze přičíst na vrub jazykovým barierám v rámci výpravy, protože nikdo z ostatních účastníků neuměl německy.

Největší problém nastal s opatřením Gruzínských víz, protože vízová povinnost do Gruzie byla zavedena jenom dva měsíce před odjezdem a nikdo v naší republice nebyl schopen podat seriozní informace k možnosti jejich získání. Z toho vyplývá ona anabaze po Ankaře při hledání velvyslanectví, které bylo nakonec stejně zavřené. (Podle neověřených informací, získaných po cestě, je v Turecku možné Gruzínská víza získat na konzulatě v městě Trabzon, jinde asi ne.)

Ztráty na členech výpravy byly poměrně malé, a nepřekročili povolených 10%. Za nižší kvalitu fotek lze pravděpodobně vděčit rentgenu celníků ministersta vnitra Rumunské republiky.

Vysvětlivky:

autor „1“ - Jura von D.

autor „2“ - Radis M.

místňák – osoba tvařící se natolik místně, že jsme ji jakožto přivandrovalci považovali za starousedlíka.

„Rumun“ – rumunské peníze (1 Rumun =1000 lei)

„Turek“ – jako „Rumun“ s rozdílem, že (1 Turek = 1 000 000 tureckých lir)

dolmuş – jak říka Jura „maršrutnoue taksi“. Prostě dodávka jezdící kyvadlově mezi dvěma sousedními městy, do které je možné kdekoliv nastoupit a kdekoliv vystoupit. Kapacita vozu je 12 lidí až 25 Turků. Při poklesu cestujících pod 5 osob se dál nejede.

english orientalis – jazyková větev angličtiny, zcela neznámá filologům v Cambridgi nebo Oxfordu, používaná na blízkém východě ke komunikaci dvojice lidí, kteří nikdy nebyly v anglicky mluvící zemi, nikdy se neučili anglicky, a často ani nikdy neslyšely rodilého mluvčího. Více než polovina slovní zásoby není anglického původu (používá se místních slov). Doporučuji ji používat pouze na místňaky!

„dolmuş Kars yok!“ – výraz z turečtiny pro cizince – dolmuš Kars neni – minibus už dneska do města Kars nejede

Otogar – turecky autobusové nádraží. Může to být jen jakýsi dvůr s dopravními kancelářemi v takovém zapadakově jako je Kars, až třeba po několikapatrová monstra jaká jsou v İstanbulu nebo Ankaře. Otogar se od našeho autobusového nádraží liší hlavně tím, že z něj vždycky něco jede.

Výslovnost

ç – jako české „č“,

ğ – změkčelé g, blíží se českému „ď “,

ş – jako české „š“,

c – vyslovuje se „dž“,

i,İ – měkké „i“,

ı,I – tvrdé „y“,

y – vyslovuje se „j“